13 | 10 | 2020

 Jako já vim, že je pandemie a že je to hrozný a nikomu nic špatnýho nepřeju. Ale vstávat ráno za tmy s tím pytlem úzkosti na zádech, abych se za hodinu v kanclu mohla energeticky vyndat z toho, jak se snažim komunikovat s lidma a bejt JAKOŽE extrovertní, to mi není moc po chuti. Bojim se lidí a bojim se komunikace, takže vidina home office je pro mě krásnej sen. 

A každej den vstávám s tím, že doufám, že dneska už se to rozsekne a zejtra budu moct začít čudlat zázraky doma na počítači. 

___

Je 13. 10. 7:04, venku je tma a v 8 jsem chtěla bejt v práci, abych mohla jít brzo domů (ha). Tady ještě cejtim povinnost doplnit takovou vsuvku - já svoji práci fakt miluju, je to pro mě docela dream job a ještě před dvěma lety bych nevěřila, že se budu živit tím, čím se živím. Ale jak už jsem nápadně naznačila výše, stresuje mě bejt mezi lidma a v kolektivu. Možná proto aktuálně pořád ležím pod peřinou v posteli s notebookem na klíně, vystydlým kafem a poslední sušenkou Vesna v balení.

___

Většinou tak kolem půl devátý, když se konečně rozhoupu do života, se u mě opakuje pořád stejnej vnitřní scénář. Vezmu si na sebe něco hezkýho (rozuměj pánskou bundu s nápisem na zádech, černý gatě a skoro bílý velký tenisky, v nichž vypadám asi trochu jako animovaná postavička, což se celkově k mýmu děsně kjut francouzky vyhlížejícímu ksichtu velice hodí.) Namaluju se tak, že se pak prohlížím v zrcadle a divím se, jak jsem z tamtoho dokázala udělat tohleto a v tom začně ona opakujícíc se filozofie: 

- nejsi přece úplný hovno společnosti 

- vždyť seš docela hezká holka

- vždyť seš docela hezká žena 

- vždycky jsi bya ambiciózní, měla by ses nastartovat a něco se svým životem udělat 

- udělej si plán, začni se snažit, nejez k snídani Vesnu, začni jíst líp, cvičit, běhat, zlepšovat se v tom co děláš, nastav si nějaký konkrétní cíle

- kde budeš za 5 let, když budeš žít tak, jako tenhle poslední rok? 

- ale ne, neřeš co bude a co by jak mělo bejt, žij okamžikem 

- všechno je skvělý tak, jak je

- odpoledne budu meditovat a nebudu už řešit tyhle hovna pořád dokola 

___

Pak odcházím. Jdu na toast a laciný kafe do mekáče. Courám se do práce a tam se přepnu jak kdybys zmáčknul vypínač. Nastavím se na tu milou, vždy přijemnou a snad komunikativní slečinku a čudlám zázraky na počítači. 

O 8-9 hodin později jdu domů, unavená ne prací ale tímhle svým vnitřním kontinuálním pocitem nekomfortu ve společnosti lidí. Mám v batohu knihy, který jsem si chtěla jít číst do kavárny a foťák, kdybych se chtěla jít někam projít a jen tak něco vyfotit. Ale toužím jenom po tom, udělat ze sebe buritto v posteli.

Tak jedu domů.

Začíná se stmívat. 

Objednám čínu, přítel přichází domů. 

Jíme čínu, díváme se na seriál, konečně se cejtim komfortně (myslím emocionálně). 

Přejíme se čínou. Sbírám poslední zbytky sil a přecpaná nezdravým jídlem se jdu aspoň odlíčit, než zapadnu do postele. 

___

6:30 ráno - zvoní budík