14 | 10 | 2020

 7:02, tma, zima, prší. 

Dnes mi kafe ještě nevystydlo a místo Vesny k němu ukusuju jednu kostičku Kofily za druhou. Všímám si, že mám poslední dobou zálibu v obstarožních sladkostech. Souvisí to snad nějak s tím, že mi za dva měsíce bude 30? 

Včerejšek byl klidnej. Vlastně skoro každej den je klidnej, to jen několik počátečních chyb a utajená palčivá nesebedůvěra způsobuje, že se mi stejně každej den rozbuší srdce, kdykoliv vsunu klíč do zámku dveří kanceláře. Ale uteklo to rychle, jedna z kolegyň se ke mě připojila na oběd a nakonec jsme si dokonce měly i co říct. 

Přeju si i klidnej dnešek. Chystám se za chvíli na úřad kvůli sociálnímu pojištění, což je obor, kterýmu rozumím asi tak jako norskýmu rybolovu. Doufám, že tam nebude hlava na hlavě, rouška na roušce a bacil na bacilu. Nehodilo by se mi teď umřít, když si konečně snad dávám život trochu dohromady.

Taky doufám, že cestou z práce bude mít můj oblíbenej Ital otevřený okýnko s kávou, jinak jsem asi v háji, bez mýho Itala ze Slovenska. Už jsem mu to říkala včera, že doufám, že naše kávopřátelství tyhle těžký časy překoná. 

No tak jo, dřív život takhle nudnej nebyl. Proto si teď tý nudy neskutečně vážím a vůbec mě nenudí. Děkuju. 

_

O vhodnosti chodit dál na umělé nehty a řasy a touze po velbloudím kabátu a měkkoučkých svetrech zase příště u tajného "girly okénka" (domyslete si nápis před kterým jsem protančila a rozhodila do vzduchu hrst duhových třpytek). 

Pac a pusu, 

jsem tu tajně.