20 | 10 | 2020 + povídka

 Tak jo, pár dní jsem nepsala, protože jsem si užívala život na home office. Dočkala jsem se a pracuju z domu, zatím. Díky tomu jsem najednou v tak slastným klidu. Mám všude uklizeno, ke kafi ráno si nedávám sušenky, ale vařím si ovesnou kaši. Za ten den vypiju dost vody a hromadu bylinkovejch čajů. Můžu si udělat pauzu když chci, na deset minut si lehnout a protáhnout si záda. 

Budík teď nerespektuju a vypla jsem ho na celej tejden, takže se konečně cítím i dost vyspaná. Dneska mě čeká další úžasně nudný den doma. Pojedu akorát do práce (mám to asi 8 minut tramvají) přetáhnout si nějaký data na flashku. Cestou zpátky si v Paulovi vezmu moje oblíbený malý americano bez mlíka. Víte, já nejsem typ na výběrovou kávu, proto do takovejch těch vyhipstřenejch pražskejch kaváren chodim spíš jen na dorty nebo čaje. Ale pokud jde o kafe, barbarsky vyhledávám normcore - Paula, Costu, Starbucks. Nebo pak mýho oblíbenýho Itala naproti baráku nebo kousek od práce. Je to stejná firma, dvě různý pobočky malý italský kavárny s pravou HOŘKOU italskou kávou. 

Tak to můžu. 

Další můj plán je tvořit. Chtěla jsem kreslit, včera při meditaci za mnou přišla myšlenka takovejch docela snovejch kreseb, takový ezo témata - andělé a nějaký strašně krásný vesmírný bytosti. Tak jestli mě přepadne múza (tyvole tyhle ustálený slovní spojení -_-), tak něco splácám. 

Což mi připomíná, že jsem včera pro kámoše napsala povídku. Původně to měla bejt báseň, protože v neděli řek poprvý píča a já chtěla napsat báseň Jak Patřik řekl píča a místo toho vznikla povídka o klukovi, kterej se nedávno trousil na ĺpáku. 

Chcete si jí přečíst? 

Jo a víte co, vy bytůstky, co mi tu necháváte komentáře, jste nejmilejší a mě dojímá, že moje pindy vůbec někdo čte a ukrajuje si tak minuty ze svýho života, což je nejcennější komodita a to mi přijde, že si moc nezasloužim. 

Tak já jen že děkuju. 

Ta povídka je tutok: 

Den, kdy Patrik řekl Píča aneb tahle báseň se nepovedla. 

Říjen, chladnej, bezohlednej říjen. 

Všude kolem jsou obličeje. Tváře plný mamonu a chtíče. 

Na město padá tma, je pozdí večer, skoro noc. 

Ošuntěle vyhlížející chlápek v tramvaji pod tlustou šálou pozoruje holku, co sama stojí vzadu. 

____ 

To byl pátek, myslím. Postávala jsem u tramvajový zastávky, všude kolem hromada lidí, všichni spěchají. Chtějí získávat, mít a spotřebovávat. Hemží se jak v mraveništi a já bych to všechno nejradši neviděla. 

Slečinky s bradou směrem k nebi, tak krásný. Jejich vůně se prolínají a mě se zdá, jakoby mě ta vůně vyháněla pryč. "Zmiz, sem nepatříš, nezvládneš tohle město." 

Přemejšlim o tom, co tady děláme a jakej to všechno kolem mě má smysl. Najednou se mi každej detail co vidim, zdá absurdní. 

Tramvaj nikde, má zpozdění. Mám zpoždění. Čeká mě velmi důležitá schůzka o velmi důležitých věcech. 

Absurdní. 

Sednu si na lavičku na zastávce. Periferně vidím další divnej pohyb. Vedle sedí kluk. Je očividně mladší než já a má na sobě pyžamo. Na pyžamu velkou černou mikinu a svůj bílej obličej schovává do kapuce. Všimnu si, že na zemi se mu o nohy opírá flaška vína. Hned jsem si ho zařadila do škatulky zvláštních pražskejch individuí, zkoksovanejch dětí, co si ničeho nevážej. Nedá mi to a chvíli ho pozoruju. Koukám na jeho až průhlednou bledou pleť, podle očividně čistejch vlasů, který mu vykukujou z pod kapuce usuzuju, že se asi o sebe vcelku stará.  Má čistý ruce, nikde žádný stopy feťáctví.

Kromě toho, že sedí v pyžamu na zastávce. 

A kromě pronikavejch modrejch očí, kterejma jako by reflektoval to všudypřítomný šílenství. 

Viděl to taky? Viděl taky, jak je všechno kolem absurdní? 

Sedíme na nejfrekventovanějším tramvajovým uzlu v Praze, tramvaje jezdí ze všech stran. Ten kluk se najednou zvedne a řítí se na koleje proti tramvaji. Jako by do mě vletěl elektickej proud se zvednu a zůstanu v šoku stát. Kluk se jen tak tak tramvaji vyhne, zrychleně dejchá, je celej bílej a ... 

... usmívá se. 

Za pár vteřin jede další tramvaj z druhý strany a on se zase rozběhne a těsně před ní uhne. Běhá mezi tramvajema a tváří se, jako by nic a nikoho neviděl. 

Konečně jede ta moje. 

Už dávno jsem vyrostla z romantickejch tužeb. Takže jsem tam nezůstala, nevzala jsem ho za ruku a neodtáhla pryč. Někam pryč od lidí. Neřekla jsem mu, že "to bude dobrý." Nastoupila jsem do svý tramvaje. Stoupla jsem si dozadu a pozorovala posledních pár vteřin, jak pokouší život. Jak si s ním hraje. 

Pak už byl moc daleko. 

Ten den jsem nemohla pustit z hlavy to, čeho jsem tam byla svědkem. Byl to blázen nebo jsme blázni my všichni ostatní? 

Mamon, a touha po přízemních slastech. Trhá naše duše na malý kousky. 

Viděl to taky? 

___

Další ráno vstanu s tou známou tíhou v žaludku. Jdu do koupelny a pozoruju se v odraze zrcadla. Obvykle se bezmyšlenkovitě začnu líčit, už v tom mám cvik a za patnáct minut ze sebe umim udělat vcelku hezkou holku. 

Dneska ale ne. Prohlížím si fialový kruhy pod očima a začínající vrásky. Najednou mi celej ten proces, na kterej jsem zvyklá, přijde neskutečně absurdní. Jako bych roky lhala sama sobě. 

 Už tři dny venku leje, nebe je tmavý a nepřátelský. Na zemi se válí můj starej vytahanej svetr, kterej tam čeká, až ho někdo vypere. Oblíknu si ho, obuju tenisky a vybíhám ven do deště. Nechávám kapky, aby mi umyly obličej. 

Najednou mě zaleje náhlej. Nečekanej. Bez jasný příčiny přicházející. 

pocit. 

absolutního. 

štěstí. 

Žiju. 

Bylo to pár vteřin. Serotonin se mi jako droga vylil do krevního oběhu a já jsem si to jako feťák závislej na heroinu náležitě užívala. 

.

.

.

Někdo mě pozoruje. 

U banky na rohu je někdo opřenej o zeď a kouří cigaretu. 

Má známý oči, plný šťastnýho šílentví. Už nemá pyžamo. 

Pozoruje holku stojící veprostřed ulice, tvář nastavuje dešti. Pláče.

Štěstím. 

Ze života.