|
30|10|2020
30. říjen 2020 v 20.18 | rubrika: první rubrika
UPOZORNĚNÍ: Toto je více či méně volný tok myšlenek!
- nezabiju se, zas tak v háji fakt nejsem a pořád někde vzadu v hlavě mám, že život smysl má - v důsledku bodu výše jsem naznala, že tady teda pravděpodobně ještě pár let pobudu, a to ať už s milujícícm mužem, dětma, psem a záhonem plnym píčovin do polívky anebo bez nich. - když už tady teda jsem a asi budu a jsem s tím v souladu, asi by bylo nejlepší žít prostě tak, jak nejlíp dovedu. S morálkou nemám myslím problém. Jsem čestná žena, věrná, snažím se neubližovat ani slovem a tak, však to znáte (od Duška možná, nebo od jinýho indiána). Mám problém spíš sama se sebou, s tím, jak trávím dny, kam směřuju nebo spíš nesměřuju, čím se krkmim jak mentálně tak fyzicky... Víte jak to myslím. No takže prostě žít tak, jak umim nejlíp. Teď nežiju jak umim nejlíp. Třeba dneska. Budíček, prokrastinace, žádná voda, žád ná snídaně, jen kafe. Od rána hlava plná myšlenek na minulosti a strachu z budoucnosti, zajídám úzkost mramorovým chlebíčkem za 39 Kč od číňana na rohu. Prokrastinace a nucení se do práce, stres že nestíhám práci, na to konto prokrastinace, Kofila, další kafe, bolest břicha, divný zvuky, to tělo nechce, tělo tohle nechce, ani duše. Tohle nechce. Prokrastinace, tápání co se životem, samý ach a och, co mám dělat. Pak čína z pytlíku, mňamka,miluju to. Moje tělo ne. Zapíjím kolou. Koukám na to, jak muž hraje PlayStation a pak přecpaná otevřu Prohoshop a udělám z jeho vtipnýho talířkovitýho obličeje srandovní gif. Dodělám práci, ani nevím jak ale konečně. Uvědomuju si, jak průměrnou práci odváním na to, jak moc miluju dělat grafiku. Proč? To nevím. Nevím, proč mi dennodenně nevadí odevzdávat shit.
Teď je osm, tma, za hodinu celostátní večerka. Venku prší, okno otevřený. Muž vedle stále hraje PlayStation. Muž chápej přítel, ne manžel.
Sedim v posteli po tmě, svítí jenom notebook na klíně. Přemejšlím, jak to bude další rok, pět let, deset let, padesát let? Když mi každej den přijde tak dlouhej. Asi si říkáte něco jako "jez furt takhle jako prase a dost se ti to zkrátí." Já vim. Žít nejlíp jak umíme, to je cesta. Proto píšu, víte? S nějakou jako naději, či co.
Že zítra ráno vstanu, půjdu se umejt, vypiju sklenici vody, uvařim si ovesnou kaši s banánem a k tomu třeba i tu kávu. Lupnu si déčko a třeba nějakou přednášku na youtube k snídani. Že si doma uklidim, nebudu to hrotit víte, to by mě pak vyčerpalo a zabralo by to klidně celej den. Ale umeju nádobí. Vytřu podlahu v kuchyni... Uklidím povalující se oblečení a vyhodím papírky od sladkostí, který na mě ráno budou čekat v obýváku. Budu třeba fotit nebo se učit nový věci v Ilustratoru. Nebo napíšu pár sofistikovaných řádků na svůj druhý nový velice sofistikovaný holčičí (ženský?) blog. Budu mít celý den u sebe tu svou obří skleněnou láhem na vodu a budu z ní pořád upíjet. Třeba si dám jógu a třeba si dám meditaci. Třeba buu víc číst a míň sledovat videa na youtube. Víte, já jsem snad skoro posedlá sledováním životů jinejch lidí. Všechny ty "moje obyčejné dny" a "vlogy z karantény" úplně miluju. Jakoby mě bavilo víc prožívat život jinejch lidí, než žít svůj vlastní. Někdy mě napadá, jestli nemám založit spolek podobnejch looserů jako jsem já. Měli bychom spolkový trička, pořádali bychom akce a navrájem bychom se pushovali. Jakože motivovali, chápem se. No tak jo, asi jsem se dneska nějak z tý úzkosti dostala. Tohle a čaj z marihuany jsou asi jediný věci, co mi pomáhaj.
CBD samozřejmě.
_____ Já nevěřím, že sem někdo dočte.. .Každopádně krásný večer přeji všem a kdyby tu byla podobná ztracená duše, nechť se mi ozve a můžeme uspořádat čajovou seanci. Až to pude.
|
přečteno: 41x | komentáře (2)
|
|
20 | 10 | 2020 + povídka
20. říjen 2020 v 07.37 | rubrika: první rubrika
Tak jo, pár dní jsem nepsala, protože jsem si užívala život na home office. Dočkala jsem se a pracuju z domu, zatím. Díky tomu jsem najednou v tak slastným klidu. Mám všude uklizeno, ke kafi ráno si nedávám sušenky, ale vařím si ovesnou kaši. Za ten den vypiju dost vody a hromadu bylinkovejch čajů. Můžu si udělat pauzu když chci, na deset minut si lehnout a protáhnout si záda. Budík teď nerespektuju a vypla jsem ho na celej tejden, takže se konečně cítím i dost vyspaná. Dneska mě čeká další úžasně nudný den doma. Pojedu akorát do práce (mám to asi 8 minut tramvají) přetáhnout si nějaký data na flashku. Cestou zpátky si v Paulovi vezmu moje oblíbený malý americano bez mlíka. Víte, já nejsem typ na výběrovou kávu, proto do takovejch těch vyhipstřenejch pražskejch kaváren chodim spíš jen na dorty nebo čaje. Ale pokud jde o kafe, barbarsky vyhledávám normcore - Paula, Costu, Starbucks. Nebo pak mýho oblíbenýho Itala naproti baráku nebo kousek od práce. Je to stejná firma, dvě různý pobočky malý italský kavárny s pravou HOŘKOU italskou kávou. Tak to můžu. Další můj plán je tvořit. Chtěla jsem kreslit, včera při meditaci za mnou přišla myšlenka takovejch docela snovejch kreseb, takový ezo témata - andělé a nějaký strašně krásný vesmírný bytosti. Tak jestli mě přepadne múza (tyvole tyhle ustálený slovní spojení -_-), tak něco splácám.
Což mi připomíná, že jsem včera pro kámoše napsala povídku. Původně to měla bejt báseň, protože v neděli řek poprvý píča a já chtěla napsat báseň Jak Patřik řekl píča a místo toho vznikla povídka o klukovi, kterej se nedávno trousil na ĺpáku. Chcete si jí přečíst? Jo a víte co, vy bytůstky, co mi tu necháváte komentáře, jste nejmilejší a mě dojímá, že moje pindy vůbec někdo čte a ukrajuje si tak minuty ze svýho života, což je nejcennější komodita a to mi přijde, že si moc nezasloužim. Tak já jen že děkuju.
Ta povídka je tutok:
Den, kdy Patrik řekl Píča aneb tahle báseň se nepovedla. Říjen, chladnej, bezohlednej říjen. Všude kolem jsou obličeje. Tváře plný mamonu a chtíče. Na město padá tma, je pozdí večer, skoro noc. Ošuntěle vyhlížející chlápek v tramvaji pod tlustou šálou pozoruje holku, co sama stojí vzadu.
____ To byl pátek, myslím. Postávala jsem u tramvajový zastávky, všude kolem hromada lidí, všichni spěchají. Chtějí získávat, mít a spotřebovávat. Hemží se jak v mraveništi a já bych to všechno nejradši neviděla. Slečinky s bradou směrem k nebi, tak krásný. Jejich vůně se prolínají a mě se zdá, jakoby mě ta vůně vyháněla pryč. "Zmiz, sem nepatříš, nezvládneš tohle město." Přemejšlim o tom, co tady děláme a jakej to všechno kolem mě má smysl. Najednou se mi každej detail co vidim, zdá absurdní. Tramvaj nikde, má zpozdění. Mám zpoždění. Čeká mě velmi důležitá schůzka o velmi důležitých věcech. Absurdní. Sednu si na lavičku na zastávce. Periferně vidím další divnej pohyb. Vedle sedí kluk. Je očividně mladší než já a má na sobě pyžamo. Na pyžamu velkou černou mikinu a svůj bílej obličej schovává do kapuce. Všimnu si, že na zemi se mu o nohy opírá flaška vína. Hned jsem si ho zařadila do škatulky zvláštních pražskejch individuí, zkoksovanejch dětí, co si ničeho nevážej. Nedá mi to a chvíli ho pozoruju. Koukám na jeho až průhlednou bledou pleť, podle očividně čistejch vlasů, který mu vykukujou z pod kapuce usuzuju, že se asi o sebe vcelku stará. Má čistý ruce, nikde žádný stopy feťáctví. Kromě toho, že sedí v pyžamu na zastávce. A kromě pronikavejch modrejch očí, kterejma jako by reflektoval to všudypřítomný šílenství.
Viděl to taky? Viděl taky, jak je všechno kolem absurdní?
Sedíme na nejfrekventovanějším tramvajovým uzlu v Praze, tramvaje jezdí ze všech stran. Ten kluk se najednou zvedne a řítí se na koleje proti tramvaji. Jako by do mě vletěl elektickej proud se zvednu a zůstanu v šoku stát. Kluk se jen tak tak tramvaji vyhne, zrychleně dejchá, je celej bílej a ...
... usmívá se.
Za pár vteřin jede další tramvaj z druhý strany a on se zase rozběhne a těsně před ní uhne. Běhá mezi tramvajema a tváří se, jako by nic a nikoho neviděl. Konečně jede ta moje. Už dávno jsem vyrostla z romantickejch tužeb. Takže jsem tam nezůstala, nevzala jsem ho za ruku a neodtáhla pryč. Někam pryč od lidí. Neřekla jsem mu, že "to bude dobrý." Nastoupila jsem do svý tramvaje. Stoupla jsem si dozadu a pozorovala posledních pár vteřin, jak pokouší život. Jak si s ním hraje. Pak už byl moc daleko. Ten den jsem nemohla pustit z hlavy to, čeho jsem tam byla svědkem. Byl to blázen nebo jsme blázni my všichni ostatní? Mamon, a touha po přízemních slastech. Trhá naše duše na malý kousky. Viděl to taky? ___ Další ráno vstanu s tou známou tíhou v žaludku. Jdu do koupelny a pozoruju se v odraze zrcadla. Obvykle se bezmyšlenkovitě začnu líčit, už v tom mám cvik a za patnáct minut ze sebe umim udělat vcelku hezkou holku. Dneska ale ne. Prohlížím si fialový kruhy pod očima a začínající vrásky. Najednou mi celej ten proces, na kterej jsem zvyklá, přijde neskutečně absurdní. Jako bych roky lhala sama sobě. Už tři dny venku leje, nebe je tmavý a nepřátelský. Na zemi se válí můj starej vytahanej svetr, kterej tam čeká, až ho někdo vypere. Oblíknu si ho, obuju tenisky a vybíhám ven do deště. Nechávám kapky, aby mi umyly obličej. Najednou mě zaleje náhlej. Nečekanej. Bez jasný příčiny přicházející.
pocit.
absolutního.
štěstí.
Žiju.
Bylo to pár vteřin. Serotonin se mi jako droga vylil do krevního oběhu a já jsem si to jako feťák závislej na heroinu náležitě užívala. . . . Někdo mě pozoruje. U banky na rohu je někdo opřenej o zeď a kouří cigaretu. Má známý oči, plný šťastnýho šílentví. Už nemá pyžamo. Pozoruje holku stojící veprostřed ulice, tvář nastavuje dešti. Pláče. Štěstím. Ze života.
|
přečteno: 44x | komentáře (1)
|
|
16 | 10 2020
16. říjen 2020 v 09.29 | rubrika: první rubrika
9:29. Pátky mám ráda, máme home office. Dneska tu mám Milka čokoládičky. A chipsy. Rozečtenou Hanišovou, nechápu, proč to Lucka Zelinková nazvala instantní depresí, mně to příjde, abych to naznala správně, jako "jen takový šolíchání". Vzhledem k tomu, že včera ráno jsem sem napsala jednu větu a pak mě popadl stres, že přijdu o hodinu později do práce, když se budu vyvalovat u píše.cz (stejně jsem o tu hodinu přišla pozdě), dneska se rozepíšu víc a aby mi v mojí krásný řepě docvaklo, jakej je stav, sepíšu si v bodech, co se teda jako děje.
Co je dobrý?
Co je blbý?
Jdu si pro kafe.
Já už vždycky na začátku psaní těchto hoven žasnu, jaký věci jsem schopná vůbec řešit. Ale je to spíš jen obrana proti skutečně palčivejm myšlenkám a problémům, který řešit nechci. Tohle jsou příjemný pindy, se kterejma se svěřujete kámošce u kafe v kavárně. |
přečteno: 34x | komentáře (3)
|
|
14 | 10 | 2020
14. říjen 2020 v 07.02 | rubrika: první rubrika
7:02, tma, zima, prší. Dnes mi kafe ještě nevystydlo a místo Vesny k němu ukusuju jednu kostičku Kofily za druhou. Všímám si, že mám poslední dobou zálibu v obstarožních sladkostech. Souvisí to snad nějak s tím, že mi za dva měsíce bude 30? Včerejšek byl klidnej. Vlastně skoro každej den je klidnej, to jen několik počátečních chyb a utajená palčivá nesebedůvěra způsobuje, že se mi stejně každej den rozbuší srdce, kdykoliv vsunu klíč do zámku dveří kanceláře. Ale uteklo to rychle, jedna z kolegyň se ke mě připojila na oběd a nakonec jsme si dokonce měly i co říct. Přeju si i klidnej dnešek. Chystám se za chvíli na úřad kvůli sociálnímu pojištění, což je obor, kterýmu rozumím asi tak jako norskýmu rybolovu. Doufám, že tam nebude hlava na hlavě, rouška na roušce a bacil na bacilu. Nehodilo by se mi teď umřít, když si konečně snad dávám život trochu dohromady. Taky doufám, že cestou z práce bude mít můj oblíbenej Ital otevřený okýnko s kávou, jinak jsem asi v háji, bez mýho Itala ze Slovenska. Už jsem mu to říkala včera, že doufám, že naše kávopřátelství tyhle těžký časy překoná. No tak jo, dřív život takhle nudnej nebyl. Proto si teď tý nudy neskutečně vážím a vůbec mě nenudí. Děkuju. _ O vhodnosti chodit dál na umělé nehty a řasy a touze po velbloudím kabátu a měkkoučkých svetrech zase příště u tajného "girly okénka" (domyslete si nápis před kterým jsem protančila a rozhodila do vzduchu hrst duhových třpytek). Pac a pusu,
jsem tu tajně. |
přečteno: 35x | komentáře (2)
|
|
13 | 10 | 2020
13. říjen 2020 v 06.57 | rubrika: první rubrika
Jako já vim, že je pandemie a že je to hrozný a nikomu nic špatnýho nepřeju. Ale vstávat ráno za tmy s tím pytlem úzkosti na zádech, abych se za hodinu v kanclu mohla energeticky vyndat z toho, jak se snažim komunikovat s lidma a bejt JAKOŽE extrovertní, to mi není moc po chuti. Bojim se lidí a bojim se komunikace, takže vidina home office je pro mě krásnej sen. A každej den vstávám s tím, že doufám, že dneska už se to rozsekne a zejtra budu moct začít čudlat zázraky doma na počítači. ___ Je 13. 10. 7:04, venku je tma a v 8 jsem chtěla bejt v práci, abych mohla jít brzo domů (ha). Tady ještě cejtim povinnost doplnit takovou vsuvku - já svoji práci fakt miluju, je to pro mě docela dream job a ještě před dvěma lety bych nevěřila, že se budu živit tím, čím se živím. Ale jak už jsem nápadně naznačila výše, stresuje mě bejt mezi lidma a v kolektivu. Možná proto aktuálně pořád ležím pod peřinou v posteli s notebookem na klíně, vystydlým kafem a poslední sušenkou Vesna v balení. ___ Většinou tak kolem půl devátý, když se konečně rozhoupu do života, se u mě opakuje pořád stejnej vnitřní scénář. Vezmu si na sebe něco hezkýho (rozuměj pánskou bundu s nápisem na zádech, černý gatě a skoro bílý velký tenisky, v nichž vypadám asi trochu jako animovaná postavička, což se celkově k mýmu děsně kjut francouzky vyhlížejícímu ksichtu velice hodí.) Namaluju se tak, že se pak prohlížím v zrcadle a divím se, jak jsem z tamtoho dokázala udělat tohleto a v tom začně ona opakujícíc se filozofie: - nejsi přece úplný hovno společnosti - vždyť seš docela hezká holka - vždyť seš docela hezká žena - vždycky jsi bya ambiciózní, měla by ses nastartovat a něco se svým životem udělat - udělej si plán, začni se snažit, nejez k snídani Vesnu, začni jíst líp, cvičit, běhat, zlepšovat se v tom co děláš, nastav si nějaký konkrétní cíle - kde budeš za 5 let, když budeš žít tak, jako tenhle poslední rok? - ale ne, neřeš co bude a co by jak mělo bejt, žij okamžikem - všechno je skvělý tak, jak je - odpoledne budu meditovat a nebudu už řešit tyhle hovna pořád dokola ___ Pak odcházím. Jdu na toast a laciný kafe do mekáče. Courám se do práce a tam se přepnu jak kdybys zmáčknul vypínač. Nastavím se na tu milou, vždy přijemnou a snad komunikativní slečinku a čudlám zázraky na počítači. O 8-9 hodin později jdu domů, unavená ne prací ale tímhle svým vnitřním kontinuálním pocitem nekomfortu ve společnosti lidí. Mám v batohu knihy, který jsem si chtěla jít číst do kavárny a foťák, kdybych se chtěla jít někam projít a jen tak něco vyfotit. Ale toužím jenom po tom, udělat ze sebe buritto v posteli. Tak jedu domů. Začíná se stmívat. Objednám čínu, přítel přichází domů. Jíme čínu, díváme se na seriál, konečně se cejtim komfortně (myslím emocionálně). Přejíme se čínou. Sbírám poslední zbytky sil a přecpaná nezdravým jídlem se jdu aspoň odlíčit, než zapadnu do postele. ___ 6:30 ráno - zvoní budík
|
přečteno: 32x | komentáře (1)
|
|
11 | 10 | 2020
11. říjen 2020 v 14.51 | rubrika: první rubrika
Představujte si mě jako tu vysokou charismatickou ženu v černém kašmírovém kabátě, s velkými tmavými brýlemi a kloboukem, co tajnůstkářky pokukuje po okolí, a když kolem vás projde, ucítíte jen pronikavou, svůdnou a velmi neobvyklou vůni mého parfému. Nebo si mě můžete představit jako skoro třicetiletou ženu, co pořád vypadá jako holka, zrovna se nachází v divným životním mezičase, kdy už sice dávno má bejt dospělá, ale zdá se jí, že ta opravdová dospělost teprv klepe na dveře. Ale klepe. Vlastně začíná zběsile bušit. To s tou ženou v kašmírovým kabátě byl ironickej fórek, protože dřív, když jsem byla malá, jsem si představovala nějak tahle samu sebe, až vyrostu. No. A jsem vyrostlá. Vyrostlá milenikálka. No manžel, no děti. Za to mám pěkně nabušenej check list na Netflixu a skříň plnou hader, co se mnou nějak už nerezonujou. Víte, já si docela uvědomuju, že některý pindy prostě nezajímaj ani vaši nejlepší kamarádku. Ale taky už se znám dobře na to, bych věděla, že často a ráda přesně takovýhle pindy ventiluju. No a tak je budu vesele ventilovat tady, kamarádky toho budou ušetřeny, vy po pár větách možná zjistíte, že "co to proboha je a kdo může řešit takovýhle věci?!" a budete upalovat pryč a nebo se tu možná najde jedna, dvě duše, co se mnou "pindání o hovnech (pardon)" budou chtít sdílet (obrazně řečeno že).
Tak jo, jsem tady teda. A jsem tu tajně. |
přečteno: 35x | komentáře (6)
|