Jsemtutajne | Jsem tu tajně.

 Máte nějaký sen? Něco, co jste vždycky chtěli, třeba jako malí nebo větší, ale pak vás přes hlavu bouchla palice dospělosti, být-nohama-na-zemi-nosti a šli jste radši studovat něco, co vás uživí a šli jste dělat něco, co vás uživí anebo to, o čem jste si myseli, že na to máte buňky, i když vaše srdce vlastně toužilo dělat něco úplně jinýho. 

Podělíte se o to, co to bylo? 

U mě to byla architektura. Domy jsou jedna z věcí, co mi dávaj smysl a taky se mi líbí, že jsou docela konzistentní a to je atribut, kterej mi v životě u okolního organickýho světa dost chybí. Taky se mi líbí projíždět mezi nima večerní tramvají a pozorovat je okýnkem, poslouchat jejich konejšivý mlčení. Moc poetické! Líbí se mi představa vytvořit něco, co je zároveň praktický pro lidskej život a zároveň umělecký dílo. To už snad bylo poetický míň. 

__________ 

Smrdí tady odpad, měla bych ho vynést. Měla bych se jít oblíct a začít pracovat, měla bych... měla bych... 

Jak se dneska zatím máte? Žádnej střípek a aktualitu jsem včera od vás nepřečetla, možná něco přijde dneska? 

Lvice má pravdu, všichni jsou jen "manžel a děti" - ani nevim, jakej postoj bych měla bez toho tlaku. Nedokážu v tomhle už rozeznat rozdíl mezi "chci" a "měla bych chtít, tak chci". Nikdy jsem si nemyslela, že se ze mě stane tenhle typ ženský, proboha. Koukala jsem jako 18ka na Bridgit Jonesovou a říkala si, ty vole, ta je trapná, takhle já žít nikdy nebudu. 

__________________

Jdu s odpadkama. 

 Už se vám někdy stalo, že si tak sedíte ve svý posteli z Ikea ve "svým" pronajatým bytě, neděle večer, na poďobaným ksichtě bahenní masku a najednou si uvědomíte, že: 

- vám za necelý dva měcíce bude 30 

- že jste těch 30 let žili jako totální debilové. Teda, dětství se asi nepočítá, i když kdo i to neměl debilní, že jo. 

- že jste strávili několik let života posíláním do prdele duši, co vás nejvíc milovala a byla věrná a neskutečně laskavá.  Že dnes už je ta duše - ten muž - šťastně ženatý a má blonďatýho cipíska. Že vás tohle nepřestane srát asi do konce života. Vzpomínáte, jak si vás chtěl vzít už ve 20 a vy jste byli debilové, co nemaj páru o tom ,co je důležitý.

- J A K J S TE S I N E V Á Ž I L I T Ý Č I S T Ý L Á S K Y K U R V A 

- že pak jste pro změnu několik let žili s chlápkem, co měl víc oblečení a bot, než vy. Že to byl snad model či co, elegán, rádoby gentleman. Že to byl chlap, kterýho mi sice každá záviděla, protože navenek to fakt hrát uměl. Ale když šel na velkou, neuměl si po sobě umějt záchod a přes dva roky jsem ho musela živit. On na nájem, jídlo a praktický veci neměl, musel si kupovat suits and ties. 

- že jste pak ztratili další roky hledáním nečeho VNĚ, co vás zachrání a udělá šťastným. Že jste se roky topili střídavě v samotě nebo falešnejch tinder-rychlo-láskách a když už se z jedný vyklubala skutečná láska a vy jste se přestali chovat jako kokoti a dali jste tomu člověku pozornost a lásku, tak vás po dalších dvou letech stejně poslal do prdele, protože byl o 4 roky mladší a chtěl  si ještě užívat (dnes feťák bez sebemenší pokory, za to s hromadou kámošů a kámošek kolem sebe). 

Sedíte na posteli z Ikea, žmoulajíc jediný prostěradlo, který ve svých skoro 30 máte. A uvědomíte si, jak zoufalá do teď byla vaše existence. Uvedomíte si, že cítíte, že uvnitř jste jiný, ale už je pozdě na to bejt jiný. Máte pocit, že vám už hodně dávno ujel vlak. Že chcete rodinu. Že chcete pustit veškerej tenhle vztek a pocit křivdy i sebenenávisti a naopak zahrnout svoje oblíbený bytůstky láskou, protože tu v sobě taky máte a máte jí tolik, až vás z toho bolí tělo. 

Co dál... Cítím se tak ztracená. 

Ještě že jsem tu tajně. 

 Tak jo, pár dní jsem nepsala, protože jsem si užívala život na home office. Dočkala jsem se a pracuju z domu, zatím. Díky tomu jsem najednou v tak slastným klidu. Mám všude uklizeno, ke kafi ráno si nedávám sušenky, ale vařím si ovesnou kaši. Za ten den vypiju dost vody a hromadu bylinkovejch čajů. Můžu si udělat pauzu když chci, na deset minut si lehnout a protáhnout si záda. 

Budík teď nerespektuju a vypla jsem ho na celej tejden, takže se konečně cítím i dost vyspaná. Dneska mě čeká další úžasně nudný den doma. Pojedu akorát do práce (mám to asi 8 minut tramvají) přetáhnout si nějaký data na flashku. Cestou zpátky si v Paulovi vezmu moje oblíbený malý americano bez mlíka. Víte, já nejsem typ na výběrovou kávu, proto do takovejch těch vyhipstřenejch pražskejch kaváren chodim spíš jen na dorty nebo čaje. Ale pokud jde o kafe, barbarsky vyhledávám normcore - Paula, Costu, Starbucks. Nebo pak mýho oblíbenýho Itala naproti baráku nebo kousek od práce. Je to stejná firma, dvě různý pobočky malý italský kavárny s pravou HOŘKOU italskou kávou. 

Tak to můžu. 

Další můj plán je tvořit. Chtěla jsem kreslit, včera při meditaci za mnou přišla myšlenka takovejch docela snovejch kreseb, takový ezo témata - andělé a nějaký strašně krásný vesmírný bytosti. Tak jestli mě přepadne múza (tyvole tyhle ustálený slovní spojení -_-), tak něco splácám. 

Což mi připomíná, že jsem včera pro kámoše napsala povídku. Původně to měla bejt báseň, protože v neděli řek poprvý píča a já chtěla napsat báseň Jak Patřik řekl píča a místo toho vznikla povídka o klukovi, kterej se nedávno trousil na ĺpáku. 

Chcete si jí přečíst? 

Jo a víte co, vy bytůstky, co mi tu necháváte komentáře, jste nejmilejší a mě dojímá, že moje pindy vůbec někdo čte a ukrajuje si tak minuty ze svýho života, což je nejcennější komodita a to mi přijde, že si moc nezasloužim. 

Tak já jen že děkuju. 

Ta povídka je tutok: 

Den, kdy Patrik řekl Píča aneb tahle báseň se nepovedla. 

Říjen, chladnej, bezohlednej říjen. 

Všude kolem jsou obličeje. Tváře plný mamonu a chtíče. 

Na město padá tma, je pozdí večer, skoro noc. 

Ošuntěle vyhlížející chlápek v tramvaji pod tlustou šálou pozoruje holku, co sama stojí vzadu. 

____ 

To byl pátek, myslím. Postávala jsem u tramvajový zastávky, všude kolem hromada lidí, všichni spěchají. Chtějí získávat, mít a spotřebovávat. Hemží se jak v mraveništi a já bych to všechno nejradši neviděla. 

Slečinky s bradou směrem k nebi, tak krásný. Jejich vůně se prolínají a mě se zdá, jakoby mě ta vůně vyháněla pryč. "Zmiz, sem nepatříš, nezvládneš tohle město." 

Přemejšlim o tom, co tady děláme a jakej to všechno kolem mě má smysl. Najednou se mi každej detail co vidim, zdá absurdní. 

Tramvaj nikde, má zpozdění. Mám zpoždění. Čeká mě velmi důležitá schůzka o velmi důležitých věcech. 

Absurdní. 

Sednu si na lavičku na zastávce. Periferně vidím další divnej pohyb. Vedle sedí kluk. Je očividně mladší než já a má na sobě pyžamo. Na pyžamu velkou černou mikinu a svůj bílej obličej schovává do kapuce. Všimnu si, že na zemi se mu o nohy opírá flaška vína. Hned jsem si ho zařadila do škatulky zvláštních pražskejch individuí, zkoksovanejch dětí, co si ničeho nevážej. Nedá mi to a chvíli ho pozoruju. Koukám na jeho až průhlednou bledou pleť, podle očividně čistejch vlasů, který mu vykukujou z pod kapuce usuzuju, že se asi o sebe vcelku stará.  Má čistý ruce, nikde žádný stopy feťáctví.

Kromě toho, že sedí v pyžamu na zastávce. 

A kromě pronikavejch modrejch očí, kterejma jako by reflektoval to všudypřítomný šílenství. 

Viděl to taky? Viděl taky, jak je všechno kolem absurdní? 

Sedíme na nejfrekventovanějším tramvajovým uzlu v Praze, tramvaje jezdí ze všech stran. Ten kluk se najednou zvedne a řítí se na koleje proti tramvaji. Jako by do mě vletěl elektickej proud se zvednu a zůstanu v šoku stát. Kluk se jen tak tak tramvaji vyhne, zrychleně dejchá, je celej bílej a ... 

... usmívá se. 

Za pár vteřin jede další tramvaj z druhý strany a on se zase rozběhne a těsně před ní uhne. Běhá mezi tramvajema a tváří se, jako by nic a nikoho neviděl. 

Konečně jede ta moje. 

Už dávno jsem vyrostla z romantickejch tužeb. Takže jsem tam nezůstala, nevzala jsem ho za ruku a neodtáhla pryč. Někam pryč od lidí. Neřekla jsem mu, že "to bude dobrý." Nastoupila jsem do svý tramvaje. Stoupla jsem si dozadu a pozorovala posledních pár vteřin, jak pokouší život. Jak si s ním hraje. 

Pak už byl moc daleko. 

Ten den jsem nemohla pustit z hlavy to, čeho jsem tam byla svědkem. Byl to blázen nebo jsme blázni my všichni ostatní? 

Mamon, a touha po přízemních slastech. Trhá naše duše na malý kousky. 

Viděl to taky? 

___

Další ráno vstanu s tou známou tíhou v žaludku. Jdu do koupelny a pozoruju se v odraze zrcadla. Obvykle se bezmyšlenkovitě začnu líčit, už v tom mám cvik a za patnáct minut ze sebe umim udělat vcelku hezkou holku. 

Dneska ale ne. Prohlížím si fialový kruhy pod očima a začínající vrásky. Najednou mi celej ten proces, na kterej jsem zvyklá, přijde neskutečně absurdní. Jako bych roky lhala sama sobě. 

 Už tři dny venku leje, nebe je tmavý a nepřátelský. Na zemi se válí můj starej vytahanej svetr, kterej tam čeká, až ho někdo vypere. Oblíknu si ho, obuju tenisky a vybíhám ven do deště. Nechávám kapky, aby mi umyly obličej. 

Najednou mě zaleje náhlej. Nečekanej. Bez jasný příčiny přicházející. 

pocit. 

absolutního. 

štěstí. 

Žiju. 

Bylo to pár vteřin. Serotonin se mi jako droga vylil do krevního oběhu a já jsem si to jako feťák závislej na heroinu náležitě užívala. 

.

.

.

Někdo mě pozoruje. 

U banky na rohu je někdo opřenej o zeď a kouří cigaretu. 

Má známý oči, plný šťastnýho šílentví. Už nemá pyžamo. 

Pozoruje holku stojící veprostřed ulice, tvář nastavuje dešti. Pláče.

Štěstím. 

Ze života. 

 7:02, tma, zima, prší. 

Dnes mi kafe ještě nevystydlo a místo Vesny k němu ukusuju jednu kostičku Kofily za druhou. Všímám si, že mám poslední dobou zálibu v obstarožních sladkostech. Souvisí to snad nějak s tím, že mi za dva měsíce bude 30? 

Včerejšek byl klidnej. Vlastně skoro každej den je klidnej, to jen několik počátečních chyb a utajená palčivá nesebedůvěra způsobuje, že se mi stejně každej den rozbuší srdce, kdykoliv vsunu klíč do zámku dveří kanceláře. Ale uteklo to rychle, jedna z kolegyň se ke mě připojila na oběd a nakonec jsme si dokonce měly i co říct. 

Přeju si i klidnej dnešek. Chystám se za chvíli na úřad kvůli sociálnímu pojištění, což je obor, kterýmu rozumím asi tak jako norskýmu rybolovu. Doufám, že tam nebude hlava na hlavě, rouška na roušce a bacil na bacilu. Nehodilo by se mi teď umřít, když si konečně snad dávám život trochu dohromady.

Taky doufám, že cestou z práce bude mít můj oblíbenej Ital otevřený okýnko s kávou, jinak jsem asi v háji, bez mýho Itala ze Slovenska. Už jsem mu to říkala včera, že doufám, že naše kávopřátelství tyhle těžký časy překoná. 

No tak jo, dřív život takhle nudnej nebyl. Proto si teď tý nudy neskutečně vážím a vůbec mě nenudí. Děkuju. 

_

O vhodnosti chodit dál na umělé nehty a řasy a touze po velbloudím kabátu a měkkoučkých svetrech zase příště u tajného "girly okénka" (domyslete si nápis před kterým jsem protančila a rozhodila do vzduchu hrst duhových třpytek). 

Pac a pusu, 

jsem tu tajně. 

 Představujte si mě jako tu vysokou charismatickou ženu v černém kašmírovém kabátě, s velkými tmavými brýlemi a kloboukem, co tajnůstkářky pokukuje po okolí, a když kolem vás projde, ucítíte jen pronikavou, svůdnou a velmi neobvyklou vůni mého parfému. 

Nebo si mě můžete představit jako skoro třicetiletou ženu, co pořád vypadá jako holka, zrovna se nachází v divným životním mezičase, kdy už sice dávno má bejt dospělá, ale zdá se jí, že ta opravdová dospělost teprv klepe na dveře. Ale klepe. Vlastně začíná zběsile bušit. 

To s tou ženou v kašmírovým kabátě byl ironickej fórek, protože dřív, když jsem byla malá, jsem si představovala nějak tahle samu sebe, až vyrostu. No. A jsem vyrostlá. Vyrostlá milenikálka. No manžel, no děti. Za to mám pěkně nabušenej check list na Netflixu a skříň plnou hader, co se mnou nějak už nerezonujou.

Víte, já si docela uvědomuju, že některý pindy prostě nezajímaj ani vaši nejlepší kamarádku. Ale taky už se znám dobře na to, bych věděla, že často a ráda přesně takovýhle pindy ventiluju. No a tak je budu vesele ventilovat tady, kamarádky toho budou ušetřeny, vy po pár větách možná zjistíte, že "co to proboha je a kdo může řešit takovýhle věci?!" a budete upalovat pryč a nebo se tu možná najde jedna, dvě duše, co se mnou "pindání o hovnech (pardon)" budou chtít sdílet (obrazně řečeno že). 

Tak jo, jsem tady teda. 

A jsem tu tajně.